Lidé jsou různí. Jsou tu lidé dobří a vcelku logicky i lidé různým způsobem nedobří a ještě horší než nedobří. Jedni by za druhé snad i dýchali, i o poslední kousek chleba se rozdělili, zatímco jiným je vlastní spíše to, čemu se vznešeně říká , ač by se to snad ani nijak vznešeně nazývat nemělo, protože to není rozhodně nic, na co by mohl být kdokoliv hrdý.
Pod pojmem interpersonální agresivní chování se toho skrývá věru hodně. Může tu jít o všemožné verbální i neverbální útoky na jiné, tedy o na jiných páchané fyzické násilí, ničení cizích věcí, nadávky, pomluvy či ponižování. Jde tu o intoleranci alias nesnášenlivost k jiným rasám, náboženstvím, kulturám, národnostem, k lidem odlišné sexuální orientace, o xenofobii.
Což vše může probíhat jak zjevně, tedy za bezprostřední přítomnosti tyrana a jeho oběti, tak i zprostředkovaně, což bývá zpravidla nazýváno kyberšikana.
Člověk by si možná řekl, že je ta první z posledně zmíněných variant horší než ta úplně poslední. Vždyť se zdá být přece jenom lepší, když je na někoho útočeno jenom nějakou oklikou, což bolí méně než přímé násilí. Jenže opak je tu často pravdou. A to proto, že před reálným útočníkem lze prchnout, lze se mu s trochou štěstí vyhnout, lze se mu alespoň nepatrně zkusit postavit na odpor či doufat, že se za takovou oběť někdo postaví. Zatímco je-li někdo šikanován virtuálně, anonymně, když nejednou nemá ani tušení, odkud vítr vane, jak se má vlastně chránit? I k němu do zamčeného pokoje taková tyranie snadno pronikne, maje mobilní či internetové dveře dokořán. Už ani nemluvě o tom, kolik lidí se k takovému nekalému počínání přidá, kolik jich třeba i zcela bezdůvodně, jenom „ze srandy“ podpoří agresora tím, že se virtuálně přidá na jeho stranu. S představou toho, že se dotyční nebudou muset nikdy stydět a kát, protože virtuálno je přece anonymní, nikdo je nevidí ani nenajde.
Což je pochopitelně omyl, ale o to tu v tuto chvíli vlastně ani nejde. Podstatné je, že kyberšikana bolí neméně než šikana klasická. Lhostejno, zda při ní jde o sexting, kybergrooming, spoofing, stalking či hoaxy, tedy o šíření nežádoucích materiálů sexuální povahy, nebezpečnou internetovou manipulaci či pronásledování, šíření lživých poplašných zpráv neb cokoliv jiného.
Jsou mezi námi zkrátka i zrůdy, neštítící se ani něčeho takového. Něčeho, co může vést až k sebevraždě, autodestrukci oběti. Té, která už to prostě jednoho dne neunese.
Říká se, že se nikdo takovou zrůdou nerodí, že ji z něj udělá prostředí. A jistě je na tom přinejmenším značný kus pravdy. Ovšem ať tomu tak je nebo není, jedno je jisté. Že by podobné existence neměly v našich řadách být. A jsou-li, měly by záhy skončit někde za katrem.
Ať si o tom různí rádoby humanisté myslí cokoliv. Rádoby humanisté, kteří nalézají jistou míru pochopení pro podobné agresory nejspíše jen proto, že neměli tu čest stát se jejich oběťmi.
