Proč se lidé na veřejnosti často chovají jinak než v soukromí

Ač si to mnozí nechceme přiznat, téměř všichni nosíme na veřejnosti určitou masku. Ta více či méně dobře zakrývá naši skutečnou povahu a pomáhá nám ve vytváření dobrého dojmu na ostatní. Tuto skutečnost většinou přijímáme jako fakt, a tak získáme jen málokdy skutečně přesnou představu o tom, co je daná osoba skutečně zač.

 

čím více, tím lépe

 

Samozřejmě jsou situace, ve kterých onu masku odkládáme. Patří k nim chvíle, kdy prožíváme skutečně silné emoce, ať už jsou pozitivní či negativní, i když je pravdou, že ty druhé jsou bohužel podstatně častější. V takovýchto chvílích extrémního stresu pak můžeme vidět, jaký daný člověk skutečně je. To však samozřejmě neznamená, že bychom se měli snažit onen stres způsobovat, jen abychom tuto informaci zjistili. Můžeme se samozřejmě ptát, kde má tento zvyk kořeny. Koneckonců, předstírat, že jsme v podstatě někdo jiný, než tomu ve skutečnosti je, je namáhavé. Aby se to tedy stalo běžným zvykem, je jasné, že je k tomu nutný nějaký velmi dobrý důvod.

 

pocit sounáležitosti ve skupině

 

A skutečně tomu tak je. Souvisí to s tím, že jsme sociální druh a chceme být ostatními přijímáni. Být ostraktizován, „vyhnán ze smečky“ je pro nás podvědomě jednou z nejhorších věcí, které by nás mohly potkat.

 

Toto jsme opět zdědili po našich v tlupách žijících předcích, kdy osamělý jedinec v podstatě neměl šanci na přežití. Schopnost sehnat dostatek potravy, a především bránit se proti případným nebezpečím totiž byla přímo závislá na tom, jak početná tlupa byla.

 

Dnes již samozřejmě takováto nebezpečí nehrozí. To však neznamená, že je náš mozek podvědomě nepovažuje za méně reálná. Proto se snažíme, abychom do dané skupiny co nejlépe zapadli a měli tak její ochranu. A to i za tu cenu, že budeme muset poněkud předstírat. V dávné minulosti na tom totiž závisel náš život, a zděděná paměť na to rozhodně za tu dobu nezapomněla.