Když byli mí rodiče ještě mladí, neměli na růžích ustláno. Zejména za války, kdy zely obchody často prázdnotou a i když se něco sehnalo, příděly nebyly nijak velké a dnešní generaci by sotva stačily na to, aby to nějak přetrpěla. Jenže nějak se prostě žít muselo a tak se přežilo. V úsporném režimu a tu a tam třeba i díky černému trhu, který ale nebyl pro každého.
Když jsem pak byla mladá já, bylo už líp.
Ale ani za mojí generace to nebylo nic světoborného. Protože jíst bylo co, ale jinak si člověk nemohl zase až tak moc dopřávat. Když jsme chtěli něco lepšího, museli jsme do Tuzexu, jenže valuty nebo bony neměl jen tak někdo, a i když se tyhle poukázky na štěstí daly neoficiálně sehnat, většina nás nevydělávala tolik, aby si je mohla hojně pořizovat. A na trhu určeném pro normální našince byla často nedostatková i spousta zdánlivě obyčejných věcí.
Dnešní mladí už se můžou často smát, že za nás nebyly často k sehnání třeba ani vložky, ani toaletní papír, že byly luxusem pomeranče, banány a mandarinky. A že se někdy nesehnal ani ztvrdlý včerejší chleba nebo mléko v nejednou netěsnícím pytlíku. Ale kdyby tenkrát dnešní mladí žili, velice rychle by je ten smích přešel. Až by stáli hodinové fronty na cokoliv, bez záruky, že se na ně nakonec ještě dostane, kdyby si na WC nosili natrhané noviny.
A proto bychom si měli vážit toho, že dnes už jsou jiné časy. Kdy si můžeme koupit všechno, co je nám potřeba, a kdy si dokonce většinou můžeme vybírat. Protože obchody jsou plné a každý z prodejců chce svůj tovar někomu udat.
Ale vážíme si toho? Až příliš často ne. Stejně jako v minulosti nejsme ani dnes často spokojení. Zase brbláme a nadáváme. Jednou se nám nelíbí cena, jindy kvalita, někdy třeba i obojí.
Což ale podle mě není správné. Protože dneska už máme na výběr. A když se nám někde zboží nelíbí, můžeme jít jinam. A rozhodně ne tam, kam nás v minulosti posílaly frustrované prodavačky ve chvílích, když musely odpovědět snad po milionté to obvyklé: „Nemáme.“
