Ti z vás, co pamatují socialismus, si možná ještě dovedou vybavit jeden z typických jevů tamní doby – melouchaře. Za socialismu se totiž nedostávalo zaměstnanců, častokrát jste slýchávali termín: „nejsou lidi“, a tak byl mnohdy problém požádat instalatéra, aby vám opravil kapající vodovodní kohoutek, anebo malíře, který by vymaloval obývací pokoj.
Melouchářem se stal každý, kdo něco doopravdy uměl, a nemusel ani být vyučený v oboru, stačilo, když se mezi lidmi rozkřikla jeho dovednost, a dotyčný pak putoval od domu k domu, kde si, samozřejmě potají, přivydělával. Melouchaři těžili z mnoha výhod, především je lidé někdy až královsky hostili, takže například zedník, který přišel stavět příčku v domě, mezitím vypil pět piv a vykouřil krabičku cigaret, co obdržel jako prezent současně k výdělku za svou práci.
Dnes je éra melouchářů sice již dávno zapomenutá, ale přece jen se z doby osmdesátých let minulého století něco přeneslo – hodinový manžel. S melouchaři má ovšem hodinový manžel z Pardubic ceník společného jen to, že je šikovný, a že si poradí s mnoha typy prací v domácnosti, rozhodně jej nemusíte zásobovat krabičkami cigaret a basami piv. Tito lidé si zejména hledí své práce a snaží se jí odvést precizně a zodpovědně.
Hlavní výhodu této profese však ocení samotný zákazník. Jde o to, že nemusíte kvůli závadě na vodovodní baterii volat instalatéra, a zároveň kvůli malování pokoje malíře a současně kvůli namontování lustru elektrikáře a kvůli opravě omítky zedníka. Hodinový manžel zvládne všechny tyto čtyři úkony v jednom pracovním cyklu, tedy pochopitelně záleží na vzájemné domluvě.
Služeb hodinového manžela lze využít v bytě, v rodinném domě, ale i na chalupě, spokojenými klienty bývají obvykle ženy samoživitelky, ale rozhodně to není podmínkou, protože ne každý muž je kutil, co si poradí s rozbitým vypínačem nebo s pokládkou koberce.